Pražský kohout

Marek Navrátil

Marek Navrátil

Před šestou.
Jsem se zničehonic probudil.
Před budíkem.
Koukám do tmy.
A venku znovu a silněji zakokrhal kohout!

Bylo to, jako když si vás „teď hned“ zavolá do kanceláře generální ředitel.
Všeho necháte a běžíte nahoru.
Vstávat!
Kokrhá kohout jasně.

Věřil jsem, že si na to jeho kokrhání zvyknu.
Podobně, jako jsem si po pár týdnech zvykl na tramvajovou zatáčku,
Autobusovou zastávku,
Noční klub; i nádraží.
Kdepak.

Víte, náš obor je dost specifický. Slýchávám.
U nás nemá nějaký dinosaurus, zvyklý jenom poroučet a řvát na lidi, žádnou šanci.
Rozumím.
Říkám.
A stejně vím, že se zase ráno s prvním kohoutím zakokrháním našponuju,
Vyskočím; vařím kafe a něco dělám jenom „proto, že je ráno.“

Začal jsem se s tou novou kohoutí direktivou tady v Praze (!) vyrovnávat.
Vadí mi vůbec to ranní kokrhání?
Den je delší,
na homeoffice toho člověk najednou víc udělá…

Možná je to zvukovou frekvencí kokrhání.
Nebo kohout „jen“ přesně vystihne „ten moment“ kdy jsme probuzeni a vlastně už ani nechceme spát?
Univerzální signál; „velikonoční vajíčko“ v našich mozcích???
Kohout, to je řád počátku našich dní.

Dobré ráno.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tvorba webových stránek a e-shopů Tipmarker.cz v roce 2019 | Majitel webu: Marek Navrátil