Měsíc: Říjen 2019

Litujeme.
Litoval minulý týden eshop, že objednané zboží nedorazilo včas.
Litovala i služba rozvážející jídlo, že jsem nebyl s jeho kvalitou spokojen.
Litoval poskytovatel internetu, že měl výpadek a moc litovala firma XY za cosi; a ptala se, zda pro mě může ještě něco udělat.
…
Minulý týden na mě nasadily své osvědčené metody značky, firmy i produkty.
Na “kanálech” vzbudily RADOST, touhu mít a CHUŤ KLIKNOUT.
Prší! Objednej si jídlo domů! Psaly ve svých emailech.
A když se nepovedlo splnit, co slíbily,
Posmutněly a politovaly mě.
…
Mívám chuť to těm firmám na těch jejich zákaznických linkách všechno říct.
I přesto, že je hovor monitorován a já
Frustrován.
Chci jim to říct hned, bez odkladu!
Nečekat na operátora a nemačkat trojku!
A když se k tomu odhodlám a je to celé za mnou, tak se za sebe stydím.
Propadám se hanbou, protože jsem té mladé ženě říkal,
Že se opakuje jako gramofonová deska.
A přitom ona ani neví, o čem mluvím.
Gramofon!
…
Nezávidím jí a všem ostatním jejich práci.
Lituji reklamační techniky, zákaznický servis a zkrátka všechny ty, kteří jsou a nejsou odpovědní za chyby druhých.
Lituji je, protože to je frustrující práce; nabízet lítost.
A budiž dnešní zamyšlení omluvou Vám všem, kteří jste mě minulý týden litovali.

“Tenhle měsíc se stěhuju a ještě jsem nezačala balit.
Vůbec se mi nechce.
Vždyť tam nikoho nebudu znát.”
Svěřila se mi nečekaně sousedka s pejskem ve výtahu.
Sdílená starost, poloviční starost; pomyslel jsem si, ale stejně jsem nevěděl, co té staré paní říct.
Že jí zbývá pár let života, protože starý strom se nemá přesazovat?

A to přitom celý život pozoruji, jak se (mi) lidé svěřují.
V kupé ve vlaku se svou úzkostí k létání.
V šatně s obavami z nemoci.
V čekárně u lékaře s tím, co berou…

Zde na LinkedIn. Bez ostychu, přímo:
“Rád bych Vám zaslal svůj životopis a znal váš názor.
Jsem totiž otevřen nové výzvě.”
Čtu zprávu od kandidáta z Egypta.
Vím možná, jak se cítí.
Že “tam” nikoho nebude znát.
A tak jako tak vím, že můj názor v záplavě jiných názorů zanikne.

“Potřebuju pomoc s elevator’s pitch.
Jdu příští týden na ÁCéčko.”
Píše kamarád.
(Snad ne z výtahu…)

V pondělí ráno na LinkedIn sleduji videa a čtu,
Že jako Leader musíte mít právě tuto klíčovou dovednost:
Na co se u pohovoru musíte kandidáta zeptat…
Že se nesmíte personalisty zapomenout zeptat…
Jak motivovat.
Proč sbližovat.
Co demotivuje.
Že se blíží krize.

A já bych přitom potřeboval radu, jak z mé sociální bubliny vymýtit rady.

Začal jsem zjišťovat, kolik času tráví mé okolí „na mobilu“.
Čas strávený na mobilu je příčinou neshod mezi rodiči a dětmi, partnery i zaměstnanci.

Telefon kontrolujeme letmo při různých činnostech (WC), rychle odepisujeme na emaily i na konverzace na messengeru, píšeme si, flirtujeme.
FOMO (fear of missiing out) je sexy diagnózou tohoto století, válcující prokrastinací.
…
„Na mobilu“ je mé okolí (od mileniálů po padesátníky) něco mezi 12 až 60% bdělého času.
A je to dosti citlivý údaj:
„Chceš můj screen time? To je dost důvěrná informace, asi jako můj menstruační kalendář…“
„To číslo nebude odpovídat mému normálu, byl jsem teď dost na seznamce…“
„Hele, tenhle týden jsem měl tolik práce, že jsem mobil ani nevzal do ruky…
Normálně jsem na mobilu víc…“
„Dost mě to číslo šokovalo, to jsem ani nevěděl, že tam je ta funkce.“
…
Žehrání na telefony NOKIA, které vydržely nabité týden a sloužily jen k telefonování, pomalu nahrazují vzpomínky na „časy, kdy jsme trávili na mobilu tak maximálně dvě, tři hodiny denně…“
Občas slýchám, jak je důležité si vybrat matraci, protože v posteli strávíme nejvíc času, nebo že nás práce musí bavit, protože „v práci trávíme nejvíc času.“
Je to jinak.
Nejvíc času trávíme, nebo už brzy budeme trávit, na telefonu.