Měsíc: Září 2019

“Nejdřív na to tak spěchali, a pak se ani neozvali.
A ten inzerát, ten stejnej inzerát už zase visí na jobsech…“

Cítil jsem z jeho vyprávění vztek a bylo mi jasné, že ho to „celé“ stálo alespoň dva dny dovolené, možná nový oblek a určitě spoustu duševní energie.
Věnoval ji své „nové lásce“.
Nejdřív si spolu na LinkedIn psali.
Pak zavolali a poslali „náplň práce“.
Moc stáli o schůzku.
Po prvním interview se už v té nové roli viděl.
Pomalu se začal od své staré práce „odmilovávat“.
Měl k tomu důvod.
Tam mu říkali, jak si cení jeho zkušeností, prestižního vzdělání, a hlavně na TO spěchali.
„Chceme vám dát nabídku do konce června!“
Říkali v květnu.
V červnu mu to recruiterka nevzala a napsala, že zavolá později.
Podruhé už jí nezavolal.
Je srpen.
Druhá půlka léta, má po dovolené, a pořád je v té stejné práci.
Práci, od které se už odmiloval a nic ho tam nebaví.
A ten stejnej inzerát už zase visí na jobsech.
…
„Letošní léto nestálo za nic. Vůbec jsem si ho neužil.“
Pravil zhrzený srpnový kandidát a byl rád, že to může někomu říct.
Bylo mi jasné, že vezme první nabídku, která mu přijde v září do cesty. Už jen proto, aby byl pryč.

„Co si myslíte, že jste udělal špatně?“
Zeptal jsem se ho.
Nevěděl.

#executivesearch

Co vrcholový manažer, to pes.
Ne, nemyslím si, že jsou všichni „jako psi“.
Jen poukazuji na detail, kterého jsem si při pohovorech všiml: většinou mají psa.

Občas si představuji, že začínám formální interview větou: „Máte psa?“
Icebreaker.
A jsme dva pejskaři – a to se rázem změní atmosféra.
Kolikrát jsme se už kvůli psům s kandidáty „zakecali“ a interview se protáhlo.
Co doporučení na tu „nejlepší rasu“ jsem už dostal!
Fotek psů v mobilu, co jsem už viděl…
A kolik šokantních odpovědí jsem už na otázku „A co máte za psa?“ dostal.

„Jorkšíra; vozím si ho všude s sebou!“ pravil jednou sebejistě Generální ředitel významné společnosti.
A pak je tu také vděčné téma:
Pes ve videokonferenci! „Promiňte, to je moje labradorka, ona má na něco chuť…“ pravila do kamery s omluvným úsměvem korpulentní dáma a odehnala žadonící fenku. Výchova psa – to je přímo „leadership style.“
…
Mám rád kandidáty – pejskaře.
A těším se, až to vždycky v létě přijde a moje kamarádka Alice odjede na dovolenou. S těžkým srdcem mi voříška Koudyho svěří; a ze mě se stane pejskař „na dobu určitou“. To nás pak při venčení na sídlišti čekají small talks s dámami s psíky a drobné psí šarvátky.
Povely, prosby a odměny.
Jsou to vzácná rána; odložím mobil a stanu se vůdcem smečky.

#executivesearch

„Za deset let strávených v naší firmě dostanu deset tisíc bodů do kafeterie.
Nebo možná hodinky.“
Podíval se mladý manažer na své bílé Apple Watch a zasmál se.

Hodinky s věnováním nás už v práci deset let neudrží.
Nejoceňovanějšími benefity se namísto finančních (hmotných), staly benefity nehmotné. Rozvojové plány, svoboda místa práce, vzdělávání…
Ocení dnes zaměstnanec drahé vzdělávací kurzy za desítky tisíc?
Dříve bývalo považováno za dobrou investici MBA a třicátníci se byli ochotni upsat zaměstnavateli tzv. rok za rok. Firmy získávaly za vcelku nízký (a daňově uplatnitelný) náklad zaměstnancovu „loajalitu“ na celých dlouhých sedm let.
Časem však hodnota „manažerského titulu“ devalvovala a například nyní se dá pořídit i za třetinu, nebo dokonce za desetinu toho, co stál před deseti lety. Zaměstnanci však po rozvojových plánech volají. Nechtějí už „jen“ peníze.
Co mohou v roce 2019 firmy svým zaměstnancům nabídnout? Jsou to kurzy komunikačních dovedností a soft skills, ze kterých se ve firmách (díky EU) stalo nutné zlo?

Trendem se stává mikrolearning, vysokoškolské kurzy nahrazuje (už i v mobilech!) mentoring. A v životopisech stále častěji nacházíme v kolonce „vzdělání“ kurzy Udacity, nebo LinkedInu.
Je to tak.
Vzděláváni v klasickém pojetí odzvonilo.

„Máte výpověď.“
Na chvilku se mi zatmělo před očima.
Rozbušilo se mi srdce a sevřel krk.

Kdyby existovala záchranka na zranění duše, tak psychický stav „po výpovědi“ by byl důvodem pro její okamžité přivolání.
Výpověď to je trauma.
S koncem pracovního poměru končí naše profesní identita. A společně s ní umírá i brand zaměstnavatele v nás. Značka, na kterou jsme často byli velmi hrdí. Z milované firmy se stává firma nenáviděná.
„Vyhodili mě.“

Výpověď z práce patří mezi deset životních událostí s nejvyšším stresovým potenciálem. Podobně jako úmrtí v rodině, rozvod, nebo zranění.
Výpověď nás zraňuje. Je to velké zranění našeho ega. Ztrácíme pozici v pracovním kolektivu, sebeúctu. Pochopíme to, až když začnou naši spolupracovníci na chodbě uhýbat našim pohledům. A my jejich.
„Už to víš, že končím?“
S výpovědí přichází hanba, že jsme to nechali dojít tak daleko.
„Ve výpovědi“ ztrácíme sebevědomí a do doby, než se nám v nové práci začne dařit, to s námi nebude žádná sláva. Ve všech ohledech a směrech.

Nedobrovolný odchod ze zaměstnání nás ale také mobilizuje.
Už nemusíme přemýšlet, zda a jak dlouho ještě chceme v této práci být.
Nemusíme odkládat práci na našem životopise a „rozhoupávat se“.
Konečně začínáme konat.

„Jak může takový člověk řídit firmu, když neuřídí sám sebe? Pro takové tlusté prase dělat nechci.“
(Skončil nasupeně náš telefonát kandidát na pozici šéfa IT.)

„Měl bys k nám přijímat víc lidí co hrají na nějaký hudební nástroj!“ řekl mi kdysi můj šéf. „Je s nima větší sranda!“

„Kdo je ten pán, a proč tak pomalu chodí?“ zeptal se mě můj někdejší (jiný) šéf. „Nový brusič, dnes nastoupil.“
„Okamžitě ho propusťte; už podle chůze za nic nestojí.“

„Ty kanceláře byly strašné, tam bych nemohla dělat. Nezlobte se.“ Nakrčila nos a ztišila hlas svěží padesátnice, které klient nabídl o 5000 víc, než měla v současné práci.
…
Co jsou klíčové faktory, které rozhodují o úspěšném přestupu?
Pokouším se je odhalit vždy, když s klienty diskutujeme, jak by měl ten “nový člověk” vlastně vypadat. Rozebíráme leadership, skills, cultural fit, a často spolu nadšeně tvoříme ideál. Homunkula.
Myslívám na nevyřčená očekávání kandidátů. Moc jejich manželek. Parťáků na běhání a kamarádů z práce.
Myslím ale i na nepředvídatelné klienty, rozhodující se po první vteřině pohovoru.

„Motorkář. Jako já.“

A myslím i na kandidáty, kteří se nakonec rozhodnou zůstat tam kde jsou, protože to tam znají a všeho nového se bojí.

Nevyzpytatelnost lidského rozhodování je úchvatná…