Rubrika: Featured

„Víte,
dnešní mladé zajímá jen
kam se chodí kouřit,
v kolik je přestávka
a jaké je heslo na WIFI
.
Ten poslední
furt čuměl do mobilu.“
Posteskl si šéf skladu.

A zatímco zaměstnanci z
Homeofficů hlásí
v časech korony
rekordní
pracovní tempo;
Mileniálové ve výrobních
závodech se potýkají
s problémem
Jak to jen všechno zvládnout?
Práci,
zprávy o
Lavině
pandemie,
sjet na Insta všechny fotky všech
na běžkách…
Njn, co minuta to nové statusy
všude
a pozor!
Jsme v práci – takže
na Fejs nic nepíšeme –
jenom lajkujeme.

Před fabrikou čeká
už hodinu
na nakládku
kamion.
Řidič se nezlobí.
Netroubí,
nikam nespěchá,
sleduje seriál
na Netflixu.

Openspacy plné,
protože se nikomu už nechce sedět
Sami
Doma.
Roušky na půl žerdi –
kdo by to udýchal?!
(dezinfekce rukou musí stačit)
Nestíháme
obsluhovat mobily
a ty SAPy na firemních počítačích
najednou.
Klávesnice mlčí.

Však počkejte!

S tím už bude brzy konec!
Do vašich firem
s jarem
vtrhnou
odpočatí a nedočkaví
krizoví manažeři
a jejich prvním opatřením pro zvýšení produktivity
bude,
že vám všem seberou mobily,
zamknou je do šuplíku
a vrátí vám je
AŽ na konci školního roku!

„Musíte se snažit, pane správče;
víte,
my jsme správní rada,
taky bychom vás mohli vyhodit…“

No a co byste dělali pak?
To byste si ty svoje
továrny
Řídili sami?
Z ústředí?
Z Německa,
přes ty ZOOMy?

Nebo byste
sem narychlo
povolali krizové manažery?
Vždyť o tom, co se u nás děje
ví prd!
A myslíte si, že zrovna teď někde čekají?
Na vaše zavolání?
Namotivovaní?
Ti správní?
Lepší, než jsme my?
A že přijdou a hned se všechno změní?
Místo toho, abyste ocenili
jak teď
improvizujeme;
bez lidí na směnách
bez materiálu
bez výhledu, že to skončí…
Kritizujete,
blbnete s akčními plány,
forecasty
a krizovými scénáři…
Na čem je asi tak máme založit?
Na statistikách nakažených?
Na úsudcích konzultantů přednášejících
online?

Už bezmála rok
hrajeme své role
podle krizových scénářů.
Nasraní,
unavení
bez radosti z úspěchu;
uvízlí
mezi mlýnskými kameny
Vašich očekávání.

Každou kritiku,
kterou od vás slyšíme
si TEĎ bereme osobně;
a myslíme si, že nám říkáte,
že asi něco děláme špatně.

Všechno je špatně.
Ale kdy vám to máme říct?

„Zítra dostanu výpověď.
Asi.
Pro jistotu jsem ale
vyčistil počítač,
telefon,
vrátím firemní kreditku
a bude.
Šéf TO nechtěl řešit po ZOOMu.
Prý:
CHCI TĚ ZÍTRA VIDĚT OSOBNĚ!
Tak co jiného by to asi mohlo být?!
Určitě bude chtít dohodu.
Skončíš dneska a tři platy
.
Naše firma
si víc dovolit nemůže!
Dělá, jako by ta firma byla jeho.
Slovensko jsme zavřeli
Skončil kolega z Polska,
musel ale předtím
rozpustit celý svůj tým.
Beztak ho taky vyhodí pár měsíců
po mě.
To ON si teď ale nepřipouští.
Třeba mi chce něco přišít!
Vyhrožovat?
Vytýkací dopis…
Ale co?
Soukromé kilometry?
Špatný výběr dodavatele?
Firma kvůli TOBĚ přišla o milióny!!!
Na každého se najde nějaká
špína.
TOHLE bude
těžké vyjednávání.
Stojí mi to vůbec za to?
2 měsíce výpovědní lhůta
odstupné…
Nějak to přežiju.
Podle mě to ale nebude chtít ukončit
na hodinu.
Nebude riskovat soud.
Jdou zvěsti, že firmu chtějí prodat.
Nikdo přece pak nechce řešit
soudy
co se vlečou roky.
Jsem pro ně drahej.
Možná bude chtít abych si
dobrovolně snížil mzdu.
No TVL!
V pondělí
v Praze.
Teď, když je korona!
S tím se asi už nedá nic dělat.
Odkud mě vlastně vyhodí?
Od počítače?
Pche!
Lidi dělaj,
že něco dělaj,
furt na callech vo hovně.
Kancly jsou prázdný,
budu doma
doma
furt doma.

No co.“

„Čtvrtina léta je už za námi.“
Posteskla si na balkóně
úřednice.

Pracovala na úřadě už roky
a letokruhy
jejího životopisu
byly krásně symetrické.

„V byznysu je to jiné.“
Slýchala od svých kamarádek
a neznala jejich svět.
Ten, o kterém se tady
tak vzrušeně píše:
Agilní,
dravý,
plný touhy po nových výzvách,
teambuildingů
a leadershipů.
Nevěděla, že v našich počítačích jsou programy rychlé,
jako kávovary v našich kuchyňkách,
a že šéfové většinou nejsou ničí známí.

Bála se digitalizace
(protože jí vezme práci)
Homeoffice
a hlavně konkurence,
protože tušila,
že s podzimem přibude těch,
co chtějí mít 18 500 Kč brutto
pravidelně
na svém účtu,
výměnou
za kariérní perspektivu
zástupce.

Její den začínal hromadou papírů,
v uších jí zněl tón
majestátu Pořadového systému,
který měnil lidi
na čísla na lístečcích.
Pomalu krájela svou
pracovní dobu
na tenké lidské plátky
až bylo vždycky rázem padla.

„Moje práce, to je
otřesný babinec.
V kanclu jenom
Děti, Domácnost, Dovolená
k platu tak leda slevové poukázky,
stravenky
a pětistovka osobka.
Dvakrát už jsem chtěla dát výpověď,
ale co já vlastně umím?
Nic.

Chtěla bych se umět otřepat
jako pes,
když vyleze z vody.“

Vyfoukla dým ze své Viceroyky
úřednice na začátku léta.

„Stojí to teď u nás v práci
za prd.
(slyším v MHD)
Důtky
tlak na výkon,
Nikdo nenakupuje..
No jo,
ale kam chceš TEĎ jít?!“

Radovali jsme se,
že máme zase ranní špičku,
spěcháme do kanclu
A bum!
v práci jedna velká hysterie.
Přitom jsme se tam tak těšili!
Na všechno to vyřizování
meetingy
honičku.
Padesát emailů denně a
kafe v kuchyňce!

A namísto toho teď
Šéfové šlapou na své lidi.
Výkon!
Musíte podávat vyšší výkon!
Zní na poradách.
Člověk by se z toho bordelu v práci
hned vrátil
domů do bezpečí
do karantény a
naklizeného bytečku
k televizi a (špatným) zprávám.

Kam najednou zmizela Ohleduplnost a solidarita?
Teď tady byla
a už je pryč?
Ale kdepak.
To nám jen nastává čas otevírání skříní s kostlivci.
Mzdy již poníženy o 10 či 20%
(Kdy se to vrátí zpátky do normálu
nikdo neví…)
byznysu se nedaří.
Sice přibude pokut, sankcí
a hledání viníků,
ale trh práce se v reakci na ten humbuk rozhýbe.
Kandidátů
bude najednou jako hub po dešti,
pracovní kolektivy se nám promíchají
a od obědů vymizí nuda rámovaná
otázkami
„Co jste dělali o víkendu?“
Přijdou noví kolegové
vyptávání, zjišťování…
Nové recepty
na všechno možné.

Bude to brzy.
Korporace propustí
vězně
komfortních zón
a do českých firem přijdou
k pohovorům kandidáti
s angličtinou
B2.

Ivaně bude za rok padesát.
Je rozvedená.
Učí na druhém stupni základní školy.
Odpoledne, po škole, prodává v kamenném obchodě.
Myslí si, že jako učitelka má peněz dost.
Vždyť má prázdniny a každý den je o půl druhé doma.
Loni dostala už páté páťáky.
Ještě troje a půjde do důchodu.
…
Učitelé mají málo peněz! Je slyšet vždycky jednou za čas.
Ale když chybí tělocvikář, tak nevolají headhuntera, ale zveřejní inzerát.
Nevolají mi, jako nedávno jeden spolužák: “Potřebuju zubaře! Ideálně po škole, a se ženou – taky zubařkou. Klidně jim u nás v Jesenici koupím byt…”

K Ivaně na školu právě nastupují dva noví učitelé. A kdyby chtěla na “své škole” skončit a jít (v jejich padesátitisícovém městě) jinam, tak je to prý “bez šance. Volná místa nejsou.”

Povídal jsem si s ní o její práci celý večer.
Mobily a děti, nezvladatelné děti, nepozorné děti a také týrané děti.
Páťáci jsou teď její “tým.”
Loajální tým, s malou fluktuací.
Tým, ze kterého nemůže ty “tři malé sígry co dělají bordel” vyhodit.
A za pět let budou mít posledního června i oni v očích slzy.
Je manažerka.
Má svůj náročný a těžce zvladatelný tým.
Její práci pořád někdo kontroluje.
Neustále čelí stížnostem.
A když večer zavře krám, tak se do své školy zase těší.

“Nejdřív na to tak spěchali, a pak se ani neozvali.
A ten inzerát, ten stejnej inzerát už zase visí na jobsech…“

Cítil jsem z jeho vyprávění vztek a bylo mi jasné, že ho to „celé“ stálo alespoň dva dny dovolené, možná nový oblek a určitě spoustu duševní energie.
Věnoval ji své „nové lásce“.
Nejdřív si spolu na LinkedIn psali.
Pak zavolali a poslali „náplň práce“.
Moc stáli o schůzku.
Po prvním interview se už v té nové roli viděl.
Pomalu se začal od své staré práce „odmilovávat“.
Měl k tomu důvod.
Tam mu říkali, jak si cení jeho zkušeností, prestižního vzdělání, a hlavně na TO spěchali.
„Chceme vám dát nabídku do konce června!“
Říkali v květnu.
V červnu mu to recruiterka nevzala a napsala, že zavolá později.
Podruhé už jí nezavolal.
Je srpen.
Druhá půlka léta, má po dovolené, a pořád je v té stejné práci.
Práci, od které se už odmiloval a nic ho tam nebaví.
A ten stejnej inzerát už zase visí na jobsech.
…
„Letošní léto nestálo za nic. Vůbec jsem si ho neužil.“
Pravil zhrzený srpnový kandidát a byl rád, že to může někomu říct.
Bylo mi jasné, že vezme první nabídku, která mu přijde v září do cesty. Už jen proto, aby byl pryč.

„Co si myslíte, že jste udělal špatně?“
Zeptal jsem se ho.
Nevěděl.

#executivesearch

Co vrcholový manažer, to pes.
Ne, nemyslím si, že jsou všichni „jako psi“.
Jen poukazuji na detail, kterého jsem si při pohovorech všiml: většinou mají psa.

Občas si představuji, že začínám formální interview větou: „Máte psa?“
Icebreaker.
A jsme dva pejskaři – a to se rázem změní atmosféra.
Kolikrát jsme se už kvůli psům s kandidáty „zakecali“ a interview se protáhlo.
Co doporučení na tu „nejlepší rasu“ jsem už dostal!
Fotek psů v mobilu, co jsem už viděl…
A kolik šokantních odpovědí jsem už na otázku „A co máte za psa?“ dostal.

„Jorkšíra; vozím si ho všude s sebou!“ pravil jednou sebejistě Generální ředitel významné společnosti.
A pak je tu také vděčné téma:
Pes ve videokonferenci! „Promiňte, to je moje labradorka, ona má na něco chuť…“ pravila do kamery s omluvným úsměvem korpulentní dáma a odehnala žadonící fenku. Výchova psa – to je přímo „leadership style.“
…
Mám rád kandidáty – pejskaře.
A těším se, až to vždycky v létě přijde a moje kamarádka Alice odjede na dovolenou. S těžkým srdcem mi voříška Koudyho svěří; a ze mě se stane pejskař „na dobu určitou“. To nás pak při venčení na sídlišti čekají small talks s dámami s psíky a drobné psí šarvátky.
Povely, prosby a odměny.
Jsou to vzácná rána; odložím mobil a stanu se vůdcem smečky.

#executivesearch

„Za deset let strávených v naší firmě dostanu deset tisíc bodů do kafeterie.
Nebo možná hodinky.“
Podíval se mladý manažer na své bílé Apple Watch a zasmál se.

Hodinky s věnováním nás už v práci deset let neudrží.
Nejoceňovanějšími benefity se namísto finančních (hmotných), staly benefity nehmotné. Rozvojové plány, svoboda místa práce, vzdělávání…
Ocení dnes zaměstnanec drahé vzdělávací kurzy za desítky tisíc?
Dříve bývalo považováno za dobrou investici MBA a třicátníci se byli ochotni upsat zaměstnavateli tzv. rok za rok. Firmy získávaly za vcelku nízký (a daňově uplatnitelný) náklad zaměstnancovu „loajalitu“ na celých dlouhých sedm let.
Časem však hodnota „manažerského titulu“ devalvovala a například nyní se dá pořídit i za třetinu, nebo dokonce za desetinu toho, co stál před deseti lety. Zaměstnanci však po rozvojových plánech volají. Nechtějí už „jen“ peníze.
Co mohou v roce 2019 firmy svým zaměstnancům nabídnout? Jsou to kurzy komunikačních dovedností a soft skills, ze kterých se ve firmách (díky EU) stalo nutné zlo?

Trendem se stává mikrolearning, vysokoškolské kurzy nahrazuje (už i v mobilech!) mentoring. A v životopisech stále častěji nacházíme v kolonce „vzdělání“ kurzy Udacity, nebo LinkedInu.
Je to tak.
Vzděláváni v klasickém pojetí odzvonilo.

„Máte výpověď.“
Na chvilku se mi zatmělo před očima.
Rozbušilo se mi srdce a sevřel krk.

Kdyby existovala záchranka na zranění duše, tak psychický stav „po výpovědi“ by byl důvodem pro její okamžité přivolání.
Výpověď to je trauma.
S koncem pracovního poměru končí naše profesní identita. A společně s ní umírá i brand zaměstnavatele v nás. Značka, na kterou jsme často byli velmi hrdí. Z milované firmy se stává firma nenáviděná.
„Vyhodili mě.“

Výpověď z práce patří mezi deset životních událostí s nejvyšším stresovým potenciálem. Podobně jako úmrtí v rodině, rozvod, nebo zranění.
Výpověď nás zraňuje. Je to velké zranění našeho ega. Ztrácíme pozici v pracovním kolektivu, sebeúctu. Pochopíme to, až když začnou naši spolupracovníci na chodbě uhýbat našim pohledům. A my jejich.
„Už to víš, že končím?“
S výpovědí přichází hanba, že jsme to nechali dojít tak daleko.
„Ve výpovědi“ ztrácíme sebevědomí a do doby, než se nám v nové práci začne dařit, to s námi nebude žádná sláva. Ve všech ohledech a směrech.

Nedobrovolný odchod ze zaměstnání nás ale také mobilizuje.
Už nemusíme přemýšlet, zda a jak dlouho ještě chceme v této práci být.
Nemusíme odkládat práci na našem životopise a „rozhoupávat se“.
Konečně začínáme konat.