Měsíc: Prosinec 2019

Žebříčku mých nejoblíbenějších povolání už dlouhou dobu kralují řidiči Uberu.
Moc rád si s nimi (pokud za jízdy mluví) povídám, a tak trochu se cvičím v náročné komunikační disciplíně,
kterou je Small talk v Uberu.
Patnáct minut a dost.
…
Třeba včera večer:
TAM mě vezl syn majitele půlmiliardové stavební firmy a
ZPĚT bývalý generální ředitel jedné velmi známé zahraniční značky.
Se „synem“ jsme řešili to, jak mu otec nechce firmu předat (a on by přitom věděl, jak ji postavit na nohy, akorát otec nechce všechny ty, co ho okrádají, vyhodit).
A s „generálem“ jsem se nasmál jako nikdy.
Už po pár minutách jízdy s ním jsem pojal podezření, že asi bude „nějakej manažer“, ale pak jsem si řekl, že beztak slyším trávu růst a že vidím ty manažery všude.
…
Jako malý kluk, chtěl jsem jezdit na stupínku popelářského auta,
Na základce řídit náklaďák,
v době Sojuzů; lítat raketou a později
sanitkou jako doktor Jandera.
Na vysoké jsem litoval, že jsem nikdy nepracoval dlouho do noci v baru
A vůbec by mě nenapadlo, že si v pozdní dospělosti vysním další povolání.
A až mě headhunterství přestane bavit půjčím si Oktávku a
budu jedním z nich.
Členem společenství digitálních svobodných dopravců. Bývalých a současných manažerů.

Najít si novou práci prý trvá dlouho.
Karolína Kašparová, studentka britské a americké literatury o tom píše na svém blogu v článku o hledání zaměstnání (https://bit.ly/36dIm2d).
Proces hledání přirovnává k „dobývání byrokratického zámku“ a poukazuje na jeden (pro ni velmi důležitý a frustrující) aspekt – a tím je jeho časová náročnost.
Desítky hodin strávené hledáním práce!
Mileniáni… chtělo by se říci.
Všechno musí mít hned!
Nemyslím si, že největším problémem HR je nadměrná byrokracie.
Tu bychom možná ještě našli ve státní správě.
(stále zde jsou na webech formuláře pro vyplnění rukou…)
Efektivita komerčního náboru prošla za poslední dekádu revoluční proměnou.
Podobně jako seznamování.
A tak jako novodobý „Speed dating“ na nás klade stále se zvyšující nároky.
Především při rozhodování.
„Nepřicházím právě TEĎ o svou životní lásku?“
…
Pracovní inzeráty nově sázejí na impulsivní reakce.
Nutí nás kliknout TEĎ, protože za týden už nebudou v záplavě inzerátů k nalezení.
CV není třeba zasílat.
HR se musí rozhodovat a reagovat rychleji než dříve,
a být „nejagilnějšími“ útvary organizací.
V éře „komoditizace“, jsou si kandidáti a nabídky práce rovni.

Protože je normální „swajpnout doleva.“

#executivesearch #stavimenalidech #decomoditization #recruitment #decisionmaking

“Jak poznám, že jsem vyhořelý?“
Zeptal se mě letos na jednom vánočním večírku mladý manažer.
Mohlo mu být odhadem něco přes třicet.
Nevyšel mu jeden velký obchod, všechno ho tam, kde je, „přestalo bavit“ a proto „nutně potřebuje změnu.“
Svěřil se mi.
…
Hranice důvěry v okolní svět se neustále posouvají, a občas si říkám
Že se nám teď pořád někdo s něčím svěřuje.
Se svými depresemi se svěřují slavné osobnosti,
starý rodinný recept na vanilkové rohlíčky do rozhlasu poslala paní Marie a rázem tak svěřila své tajemství předávané z generace na generaci celé té půldruhé miliardě uživatelů Facebooku.
Svěřit se, to je dnes sexy.
Být navenek normální a hluboko v sobě nosit své strašné tajemství –
to už dnes nikoho vůbec nezajímá.
…
Podělit se o své tajemství – to bývalo vyjádřením velké důvěry!
Výsadou kněží.
Pak i psychologů…
Svěřit své tajemství všem (a jak je to snadné!) to je dnes zpravidla kalkul.
Strhnout na sebe zájem
Šokovat a
Odlišit se.
…
Svěřím se vám, že u své práce
na svěřování nevěřím.
A máloco mě šokuje.
Přesto mě nedávno se svou odpovědí vyvedl jeden kandidát z míry:
„Rozhodl jsem se z předchozí firmy odejít, protože spolupracovala s Agrofertem.“

Adaptace je nejdůležitější manažerskou dovedností.
…
„Vidíte to…“, povzdechl si kandidát na post generálního ředitele: „u pohovoru David říkal, že nehledá někoho na rok, ale alespoň na 5-8 let;
Někoho, kdo tu fabriku bude považovat za svou.
A teď je pryč.“
…
Přišlo to jako rána z čistého nebe.
„I´ve got some bad news for you.“
Projekt před dokončením.
A to jsme ještě včera s Davidem diskutovali, který ze tří kandidátů je na pozici GŘ tím nejvhodnějším
a dnes je David pryč.
Dal prý přednost lepší nabídce.
Po roce a půl?
Ano.
V čase překotných změn nám kandidáti mizí z výběrového procesu jako pára nad hrncem.
A stejně tak i naši klienti.
David nebyl žádný jobhopper.
„Working with David has always been a pleasure…“
Ke klientovi přišel po více než dvanácti letech strávených v boardu u minulého zaměstnavatele.
Možná je TO mělo varovat.
Byla to „láska na první pohled?“
Prodal jim své neuvěřitelné charisma?
Nabídli mu něco waw?
Předchozího zaměstnavatele opustil po více než deseti (nejlepších) letech svého života. Určitě si říkali: Ten bude loajální, na předchozí pozici byl dlouho!
…
Stále se při výběru manažerů učím novým věcem.
Třeba tomu, že
Tou nejdůležitější manažerskou vlastností už není
Loajalita.

Kandidát se stal komoditou.
Linkedin eshopem
a recruiteři nákupčími…

Už dlouho nám všem nepřijde zvláštní dělit kandidáty do kategorií podle roku jejich narození.
V této korektní době.
Baby boomers! (Úplně vidím ten festival odkud tehdy všechny holky přijely s outěžkem.)
A podle toho, kdy se nám naši kandidáti narodili, s nimi (nově) i my, personalisté, komunikujeme.
Jako se zákazníky.
Jinak míříme na Mileniály a jinak na Zetka.
Cílíme na ně jako na zákazníky v retailu.
Personální oddělení korporací mají tučné marketingové budgety.
A firemní kultury nový rozměr prezentace.
V „digitálu“ navíc přesně měřitelný.

Je to hon, při kterém používají metody výkonnostního marketingu.
a tak
Se ruší formuláře na webových stránkách, protože jsou zbytečně složité.
Náborová videa nahrazují pracovní inzeráty, protože jsou už nezajímavé.
Komunikaci s kandidáty obstarávají chatboti, protože je to moderní a žádané.
A pokud „naše“ skupina zákazníků (generace Z), preferuje osobní kontakt, tak se s nimi (jak je libo!) začínáme scházet osobně.
…
Nejsme už třicet let součástí politického systému, který určoval, na jaké místo, kdo může (byť jen!) aspirovat.
Sociální systémy nediktují hodnoty.
Nabízejí je.
Nám, kterých je v e-shopu sociálních sítí stále dostatek.

#executivesearch #stavimenalidech

Před šestou.
Jsem se zničehonic probudil.
Před budíkem.
Koukám do tmy.
A venku znovu a silněji zakokrhal kohout!

Bylo to, jako když si vás „teď hned“ zavolá do kanceláře generální ředitel.
Všeho necháte a běžíte nahoru.
Vstávat!
Kokrhá kohout jasně.

Věřil jsem, že si na to jeho kokrhání zvyknu.
Podobně, jako jsem si po pár týdnech zvykl na tramvajovou zatáčku,
Autobusovou zastávku,
Noční klub; i nádraží.
Kdepak.

Víte, náš obor je dost specifický. Slýchávám.
U nás nemá nějaký dinosaurus, zvyklý jenom poroučet a řvát na lidi, žádnou šanci.
Rozumím.
Říkám.
A stejně vím, že se zase ráno s prvním kohoutím zakokrháním našponuju,
Vyskočím; vařím kafe a něco dělám jenom „proto, že je ráno.“

Začal jsem se s tou novou kohoutí direktivou tady v Praze (!) vyrovnávat.
Vadí mi vůbec to ranní kokrhání?
Den je delší,
na homeoffice toho člověk najednou víc udělá…
…
Možná je to zvukovou frekvencí kokrhání.
Nebo kohout „jen“ přesně vystihne „ten moment“ kdy jsme probuzeni a vlastně už ani nechceme spát?
Univerzální signál; „velikonoční vajíčko“ v našich mozcích???
Kohout, to je řád počátku našich dní.

Dobré ráno.