“Nejdřív na to tak spěchali, a pak se ani neozvali.
A ten inzerát, ten stejnej inzerát už zase visí na jobsech…“
Cítil jsem z jeho vyprávění vztek a bylo mi jasné, že ho to „celé“ stálo alespoň dva dny dovolené, možná nový oblek a určitě spoustu duševní energie.
Věnoval ji své „nové lásce“.
Nejdřív si spolu na LinkedIn psali.
Pak zavolali a poslali „náplň práce“.
Moc stáli o schůzku.
Po prvním interview se už v té nové roli viděl.
Pomalu se začal od své staré práce „odmilovávat“.
Měl k tomu důvod.
Tam mu říkali, jak si cení jeho zkušeností, prestižního vzdělání, a hlavně na TO spěchali.
„Chceme vám dát nabídku do konce června!“
Říkali v květnu.
V červnu mu to recruiterka nevzala a napsala, že zavolá později.
Podruhé už jí nezavolal.
Je srpen.
Druhá půlka léta, má po dovolené, a pořád je v té stejné práci.
Práci, od které se už odmiloval a nic ho tam nebaví.
A ten stejnej inzerát už zase visí na jobsech.
…
„Letošní léto nestálo za nic. Vůbec jsem si ho neužil.“
Pravil zhrzený srpnový kandidát a byl rád, že to může někomu říct.
Bylo mi jasné, že vezme první nabídku, která mu přijde v září do cesty. Už jen proto, aby byl pryč.
„Co si myslíte, že jste udělal špatně?“
Zeptal jsem se ho.
Nevěděl.
