Autor: Marek Navrátil

“JEN TO, CO MÁME VYSTAVENÉ.”

Odpověděla prodavačka
v kamenném obchodě
na můj dotaz.
A dál se věnovala svému
poslání,
kterým bylo
hlídat
(společně s muži v černém)
vystavené zboží
před zloději.

Vždycky, když takový kamenný obchod
(doba kamenná cca 3 mil.let př.n.l)
opouštím
za přísného dohledu ochranky zboží,
považován za rafinovaného zloděje,
který si to dnes jen “okoukl”
a zítra něco šlohne!
tak si přeji, aby byla už co nejdříve vynalezena 100% ochrana zboží před zloději.

A představuji si ten den, kdy
předstíraná služba,
malá nabídka
a zloději v obchoďácích
zmizí.

Toho dne se na mě prodavačky
sesypou.
Protože hned u vchodu
s pomocí umělé inteligence ve svých brýlích
rozeznají můj obličej,
záliby
a tužby.
A s detailní znalostí historie mého prohlížeče
a mé nákupní historie mi v mžiku prodají vše, co budou chtít, a mít.

Už se na konec téhle doby kamenné těším.
“Víme co chcete!”
Budou hlásat billboardy.

Ale po Vás,
prodavačích ze staré školy,
kteří jako šelmy sledujete každý můj pohyb “na place”
a ve vhodný čas a
nenápadně
se ke mně přitočíte…

Po Vás se mi v budoucnosti občas zasteskne.

Počkejte, jak to myslíte?
Odstěhovat se za prací?
A co manželka? Děti?
Podíval se na mě taxikář užasle
…
Známe to všichni.
Sejde se v práci výborná parta,
překvapivě se vydaří středeční pivko,
Nebo se do finále blíží náročný projekt, který řídíte.
Je to okamžik; a najednou si uvědomíme,jak velké zažíváme vzrušení.
Že je nám u toho ale fajn.
Je legrace,
ale i Adrenalin;
naše mysl je ve Flow.
A odejít je téměř nemožné.
Proč taky?
Výborně se bavíme a
„Přece nebudeme v domově důchodců ti, kdo poslouchají zážitky ostatních!
…
Na druhou stranu, odejít ve správný okamžik…
z práce, ze vztahu, nebo třeba i z večírku…
To je kumšt!
Ne nadarmo se říká: umění včas odejít.
Připusťme si ale, že je často dílem okamžiku,
kdy se to celé zvrhne:
K vedlejšímu stolu přijdou holky.
Někdo poručí pití přijedou policajti…
Projekt je zastaven, přijde krize výpovědi.
Od přírody jsme všichni vybaveni dvěma základními mechanismy pro zvládání náročných situací:
Fight OR flight.
Bojuj nebo uteč!
Máme v životě dvě jednoduché volby a přesto (když na to přijde) nevíme, kterou si vybrat.
Jen zbabělci utíkají z boje!
Slýcháme jako malí.
A některým z nás rodiče sdělili ještě jednu, taktéž velmi důležitou životní moudrost:
„Když necháš sýr dlouho zrát, tak se zkazí.“

Litujeme.
Litoval minulý týden eshop, že objednané zboží nedorazilo včas.
Litovala i služba rozvážející jídlo, že jsem nebyl s jeho kvalitou spokojen.
Litoval poskytovatel internetu, že měl výpadek a moc litovala firma XY za cosi; a ptala se, zda pro mě může ještě něco udělat.
…
Minulý týden na mě nasadily své osvědčené metody značky, firmy i produkty.
Na “kanálech” vzbudily RADOST, touhu mít a CHUŤ KLIKNOUT.
Prší! Objednej si jídlo domů! Psaly ve svých emailech.
A když se nepovedlo splnit, co slíbily,
Posmutněly a politovaly mě.
…
Mívám chuť to těm firmám na těch jejich zákaznických linkách všechno říct.
I přesto, že je hovor monitorován a já
Frustrován.
Chci jim to říct hned, bez odkladu!
Nečekat na operátora a nemačkat trojku!
A když se k tomu odhodlám a je to celé za mnou, tak se za sebe stydím.
Propadám se hanbou, protože jsem té mladé ženě říkal,
Že se opakuje jako gramofonová deska.
A přitom ona ani neví, o čem mluvím.
Gramofon!
…
Nezávidím jí a všem ostatním jejich práci.
Lituji reklamační techniky, zákaznický servis a zkrátka všechny ty, kteří jsou a nejsou odpovědní za chyby druhých.
Lituji je, protože to je frustrující práce; nabízet lítost.
A budiž dnešní zamyšlení omluvou Vám všem, kteří jste mě minulý týden litovali.

“Tenhle měsíc se stěhuju a ještě jsem nezačala balit.
Vůbec se mi nechce.
Vždyť tam nikoho nebudu znát.”
Svěřila se mi nečekaně sousedka s pejskem ve výtahu.
Sdílená starost, poloviční starost; pomyslel jsem si, ale stejně jsem nevěděl, co té staré paní říct.
Že jí zbývá pár let života, protože starý strom se nemá přesazovat?

A to přitom celý život pozoruji, jak se (mi) lidé svěřují.
V kupé ve vlaku se svou úzkostí k létání.
V šatně s obavami z nemoci.
V čekárně u lékaře s tím, co berou…

Zde na LinkedIn. Bez ostychu, přímo:
“Rád bych Vám zaslal svůj životopis a znal váš názor.
Jsem totiž otevřen nové výzvě.”
Čtu zprávu od kandidáta z Egypta.
Vím možná, jak se cítí.
Že “tam” nikoho nebude znát.
A tak jako tak vím, že můj názor v záplavě jiných názorů zanikne.

“Potřebuju pomoc s elevator’s pitch.
Jdu příští týden na ÁCéčko.”
Píše kamarád.
(Snad ne z výtahu…)

V pondělí ráno na LinkedIn sleduji videa a čtu,
Že jako Leader musíte mít právě tuto klíčovou dovednost:
Na co se u pohovoru musíte kandidáta zeptat…
Že se nesmíte personalisty zapomenout zeptat…
Jak motivovat.
Proč sbližovat.
Co demotivuje.
Že se blíží krize.

A já bych přitom potřeboval radu, jak z mé sociální bubliny vymýtit rady.

Začal jsem zjišťovat, kolik času tráví mé okolí „na mobilu“.
Čas strávený na mobilu je příčinou neshod mezi rodiči a dětmi, partnery i zaměstnanci.

Telefon kontrolujeme letmo při různých činnostech (WC), rychle odepisujeme na emaily i na konverzace na messengeru, píšeme si, flirtujeme.
FOMO (fear of missiing out) je sexy diagnózou tohoto století, válcující prokrastinací.
…
„Na mobilu“ je mé okolí (od mileniálů po padesátníky) něco mezi 12 až 60% bdělého času.
A je to dosti citlivý údaj:
„Chceš můj screen time? To je dost důvěrná informace, asi jako můj menstruační kalendář…“
„To číslo nebude odpovídat mému normálu, byl jsem teď dost na seznamce…“
„Hele, tenhle týden jsem měl tolik práce, že jsem mobil ani nevzal do ruky…
Normálně jsem na mobilu víc…“
„Dost mě to číslo šokovalo, to jsem ani nevěděl, že tam je ta funkce.“
…
Žehrání na telefony NOKIA, které vydržely nabité týden a sloužily jen k telefonování, pomalu nahrazují vzpomínky na „časy, kdy jsme trávili na mobilu tak maximálně dvě, tři hodiny denně…“
Občas slýchám, jak je důležité si vybrat matraci, protože v posteli strávíme nejvíc času, nebo že nás práce musí bavit, protože „v práci trávíme nejvíc času.“
Je to jinak.
Nejvíc času trávíme, nebo už brzy budeme trávit, na telefonu.

„… věkové rozdíly?
No, to bylo v mém týmu velké téma!
A samozřejmě někteří to nedali a odešli.
Možná to trvalo, ale teď mám super tým, spolupracují, a HLAVNĚ neřeším věk klientů.
Manažer z korporátu má na projektu Key accounta 50+;
a startup mileniála.“
Shrnula téma generačního rozdílu na pracovišti ředitelka jedné B2B agentury.
…
S podzimem přicházejí HR snídaně, workshopy a HR konference.
Jako každým rokem se na diskusních fórech těchto akcí prolnou světy „starých a mladých“ HR profesionálů.
Těch, co „Facebook mají a těch co už tam nechodí.“
Firmy, ve kterých pracují, mají často diametrálně odlišné firemní kultury.
„Exit do tří let“ na straně jedné, a „tradice“ na straně druhé.
A co teprve rozdílná očekávání kandidátů i vlastníků!
„Chci stabilní práci tak na 5 – 8 let.“
„Musí makat. Nadoraz; a klidně ať se zvoní na zvon jak ve Vlkovi z Wall Street, když udělají milión.“
A na otázku, zda se spíše přitahují protiklady, nebo vrána k vráně sedá, neexistuje jednoznačná odpověď.
…
Téma diverzity je už delší dobu „na stole.“ Mluví se o ní hodně a málo dělá. Řeší se ženy v politice a top managementech firem, zkrácené úvazky po mateřské dovolené, nebo LGBT friendly firmy.

Změňme to!
Věková diverzita týmů je totiž novým tajemstvím úspěchu firem.

#Executivesearch
#stavimenalidech

„Ten Polák u nás dělá čistku.
Asi přijdu o práci.”
Řekla smutně Markéta, manažerka logistiky.
“Teď, když mám dva roky do důchodu…”

Posteskla si na konci svého smutného příběhu.
Jeden z mnoha.
Rodinný, prázdninový.
Určitě jste podobný letos taky slyšeli.
O nejistotě v čase konjunktury / ve věku 50+ / v Automotive…

…

Boardu se jevil jako špičkový kandidát na pozici generálního ředitele.
Než přišel sem, tak řídil sériově vyrobenou fabriku na sériové výrobky.
Nevěděl, že je jediným elitním manažerem.
Který jim na to kývl.
Vzal svou druhou ženu, malé děti a přistěhoval se.
Do kraje, kam “nikoho nemohli dostat.”
Někam na sever, kde vůbec nikoho nezná.
Za prací.

Dostal balík.

Je v práci od rána do večera a zvyšuje efektivitu závodu, který nově převzal.
Jako jeden z mnoha, další v řadě.
Před ním tu byl Francouz.
Bůhvíkdo předtím.
Snižuje mzdové náklady.
Zmetkovitost.
Zlepšuje firemní kulturu…
Není mu ještě padesát.
Ze stresu přibral.
Zhoršil se mu zrak.
Záda.

…

Záporný hrdina našeho příběhu;
Renegát; věčně “on the road”;
Charizmatický polský alfasamec.
Dnes po sérii náročných jednání podepsal smlouvu s konkurencí.
A na podzim končí.

#executivesearch

„Ne ne, už jsem zpět!“
Říkáme v posledním srpnovém týdnu všem, kteří nám volají, nebo píšou (s úvodním dotazem, zda neruší na dovolené).

„A jaké to bylo, odpočinuli jste si?“
Bude znít nejčastější otázka následujících tří zářijových týdnů.

A jen naši nejbližší přátelé (nebo ti z práce) na konci srpna uslyší, že jsme:
dnes přijeli do práce autem za půlku času než to jezdíme „normálně“
tam v těch hicech v noci oka nezamhouřili (a u nás na chalupě je teď přitom vevnitř příjemných 19)
si tam v tom vedru vždycky dali tři piva a motali se jako kdyby jich bylo pět přibrali sedm kilo a přitom jsme skoro nejedli
sice to jejich pivo pili, ale nechutnalo nám
bojovali s klimatizací, protože „pro mě to bylo málo a pro manželku zase moc“
vůbec nesportovali, i když jsme si tam vezli tenisky
měli strašné ubytování
a proto
strašně chlastali
furt museli odpovídat na emaily a telefonáty z práce
si vůbec neodpočinuli utratili trojnásobek toho, co jsme plánovali
se pohádali s ženou, mužem, dětmi
pořád viseli na sociálních sítích
potkávali samý Čechy
v moři na něco šlápli a rozřezali si nohu, požahala nás medúza a poštípal ten jejich hmyz
bydleli kousek od výborné pizzerie nešťastní z toho, jak všichni včera v posilovně vypadali líp.

A že jsme rádi, že jsme konečně doma.

#executivesearch

Doba se mění, systémy hodnocení zůstávají.

Pomyslel jsem si skepticky po přečtení postu Gary Vaynerchuk.
Radí CEO’s, jejichž zaměstnanci nepracují tak, jak by si představovali, ať změní strukturu zaměstnaneckých incentivů.
Ano, firmám se mnohdy daří adaptovat na vnější prostředí, ale vnitřní prostředí se v nich často nemění.

A mám na mysli léta používané a neměnné smlouvy, předpisy…
Kandidáti, kteří před nástupem chtějí vidět pracovní smlouvu jsou výjimkou, a naopak výjimkou není situace, kdy kandidát v poslední chvíli odstoupí, právě proto, že “personální” nebylo schopné “něčeho”.
Jsou to často maličkosti, název pozice, zkušební doba…
“Rozhodilo by nám to systém” říkají a vyplácejí mu peníze “bokem”.
“Nemůžeme si dovolit ho přijmout za takové peníze, co by tomu řekli ostatní?”
A často je to právě mzdová účetní, kdo mydlí drahému obchodníkovi schody.

Situace to není jednoduchá.
V přístupu ke změnám v odměňování se střetávají generační pohledy na odměnu (co nejvyšší základ), legislativa (Schwarz systém) a potřeba obměny složení týmů a jejich doplňování o talenty.

Často je získání nového člověka zvenčí tou poslední a příslovečnou kapkou. Lavina žádostí o zvýšení mzdy se valí a nový zaměstnanec jako naschvál “ve zkušebce” odchází.

#executivesearch