Rubrika: Nezařazené

“Jak poznám, že jsem vyhořelý?“
Zeptal se mě letos na jednom vánočním večírku mladý manažer.
Mohlo mu být odhadem něco přes třicet.
Nevyšel mu jeden velký obchod, všechno ho tam, kde je, „přestalo bavit“ a proto „nutně potřebuje změnu.“
Svěřil se mi.
…
Hranice důvěry v okolní svět se neustále posouvají, a občas si říkám
Že se nám teď pořád někdo s něčím svěřuje.
Se svými depresemi se svěřují slavné osobnosti,
starý rodinný recept na vanilkové rohlíčky do rozhlasu poslala paní Marie a rázem tak svěřila své tajemství předávané z generace na generaci celé té půldruhé miliardě uživatelů Facebooku.
Svěřit se, to je dnes sexy.
Být navenek normální a hluboko v sobě nosit své strašné tajemství –
to už dnes nikoho vůbec nezajímá.
…
Podělit se o své tajemství – to bývalo vyjádřením velké důvěry!
Výsadou kněží.
Pak i psychologů…
Svěřit své tajemství všem (a jak je to snadné!) to je dnes zpravidla kalkul.
Strhnout na sebe zájem
Šokovat a
Odlišit se.
…
Svěřím se vám, že u své práce
na svěřování nevěřím.
A máloco mě šokuje.
Přesto mě nedávno se svou odpovědí vyvedl jeden kandidát z míry:
„Rozhodl jsem se z předchozí firmy odejít, protože spolupracovala s Agrofertem.“

Adaptace je nejdůležitější manažerskou dovedností.
…
„Vidíte to…“, povzdechl si kandidát na post generálního ředitele: „u pohovoru David říkal, že nehledá někoho na rok, ale alespoň na 5-8 let;
Někoho, kdo tu fabriku bude považovat za svou.
A teď je pryč.“
…
Přišlo to jako rána z čistého nebe.
„I´ve got some bad news for you.“
Projekt před dokončením.
A to jsme ještě včera s Davidem diskutovali, který ze tří kandidátů je na pozici GŘ tím nejvhodnějším
a dnes je David pryč.
Dal prý přednost lepší nabídce.
Po roce a půl?
Ano.
V čase překotných změn nám kandidáti mizí z výběrového procesu jako pára nad hrncem.
A stejně tak i naši klienti.
David nebyl žádný jobhopper.
„Working with David has always been a pleasure…“
Ke klientovi přišel po více než dvanácti letech strávených v boardu u minulého zaměstnavatele.
Možná je TO mělo varovat.
Byla to „láska na první pohled?“
Prodal jim své neuvěřitelné charisma?
Nabídli mu něco waw?
Předchozího zaměstnavatele opustil po více než deseti (nejlepších) letech svého života. Určitě si říkali: Ten bude loajální, na předchozí pozici byl dlouho!
…
Stále se při výběru manažerů učím novým věcem.
Třeba tomu, že
Tou nejdůležitější manažerskou vlastností už není
Loajalita.

Kandidát se stal komoditou.
Linkedin eshopem
a recruiteři nákupčími…

Už dlouho nám všem nepřijde zvláštní dělit kandidáty do kategorií podle roku jejich narození.
V této korektní době.
Baby boomers! (Úplně vidím ten festival odkud tehdy všechny holky přijely s outěžkem.)
A podle toho, kdy se nám naši kandidáti narodili, s nimi (nově) i my, personalisté, komunikujeme.
Jako se zákazníky.
Jinak míříme na Mileniály a jinak na Zetka.
Cílíme na ně jako na zákazníky v retailu.
Personální oddělení korporací mají tučné marketingové budgety.
A firemní kultury nový rozměr prezentace.
V „digitálu“ navíc přesně měřitelný.

Je to hon, při kterém používají metody výkonnostního marketingu.
a tak
Se ruší formuláře na webových stránkách, protože jsou zbytečně složité.
Náborová videa nahrazují pracovní inzeráty, protože jsou už nezajímavé.
Komunikaci s kandidáty obstarávají chatboti, protože je to moderní a žádané.
A pokud „naše“ skupina zákazníků (generace Z), preferuje osobní kontakt, tak se s nimi (jak je libo!) začínáme scházet osobně.
…
Nejsme už třicet let součástí politického systému, který určoval, na jaké místo, kdo může (byť jen!) aspirovat.
Sociální systémy nediktují hodnoty.
Nabízejí je.
Nám, kterých je v e-shopu sociálních sítí stále dostatek.

#executivesearch #stavimenalidech

Před šestou.
Jsem se zničehonic probudil.
Před budíkem.
Koukám do tmy.
A venku znovu a silněji zakokrhal kohout!

Bylo to, jako když si vás „teď hned“ zavolá do kanceláře generální ředitel.
Všeho necháte a běžíte nahoru.
Vstávat!
Kokrhá kohout jasně.

Věřil jsem, že si na to jeho kokrhání zvyknu.
Podobně, jako jsem si po pár týdnech zvykl na tramvajovou zatáčku,
Autobusovou zastávku,
Noční klub; i nádraží.
Kdepak.

Víte, náš obor je dost specifický. Slýchávám.
U nás nemá nějaký dinosaurus, zvyklý jenom poroučet a řvát na lidi, žádnou šanci.
Rozumím.
Říkám.
A stejně vím, že se zase ráno s prvním kohoutím zakokrháním našponuju,
Vyskočím; vařím kafe a něco dělám jenom „proto, že je ráno.“

Začal jsem se s tou novou kohoutí direktivou tady v Praze (!) vyrovnávat.
Vadí mi vůbec to ranní kokrhání?
Den je delší,
na homeoffice toho člověk najednou víc udělá…
…
Možná je to zvukovou frekvencí kokrhání.
Nebo kohout „jen“ přesně vystihne „ten moment“ kdy jsme probuzeni a vlastně už ani nechceme spát?
Univerzální signál; „velikonoční vajíčko“ v našich mozcích???
Kohout, to je řád počátku našich dní.

Dobré ráno.

Se začátkem října přišla rýma.
Nic velkého; taková ta rýmečka, z vtipů o nemocných mužích.
Asi jsem krapet podcenil umělou inteligenci, která doma řídí termohlavice radiátorů.
A v noci se ochladilo.
Možná za to může jeden kandidát.
Pokašlával…Musel vědět, že má chřipku!
Nebo jsem to chytl v čekárně u doktora, kam jsem si šel pro razítko, aby mi vrátili řidičák?
Nebo ten pohřeb?
Všichni posmrkávali, plakali a potřásali si rukama…

Je listopad, pecky z citrónů ucpaly trysky v myčce.
Chytla mě záda.
A už to mají všichni okolo mě.
Moderní medicínu vystřídaly babské rady.
Ještě předtím, však Acylpyrin nahradil Coldrex
Česnek Acylpyrin
A česnek bylinkový čaj.
Už nesmrdím česnekem.

Musel jsem projít náročnou odvykací kůrou.
Ze závislosti na nosních kapkách.
(Lékárnice měla pravdu.)

Vypotit; a do postele dvoje vlněné ponožky!
Radí lékař.
A já se přitom potím pořád.
V telefonu mi není rozuBět.
Bojím se jít na schůzku s klientem.
Klient je přitom rád, že v tom není sám.
A oba před sebe položíme mobil a balíček kapesníků.

Už pátý týden věřím, že TO skončí.
Že dnešní prokašlané ráno bylo poslední, a že právě otevírám poslední krabici kapesníků.
…
Na začátku příští hospodářské krize bude rýma.

“JEN TO, CO MÁME VYSTAVENÉ.”

Odpověděla prodavačka
v kamenném obchodě
na můj dotaz.
A dál se věnovala svému
poslání,
kterým bylo
hlídat
(společně s muži v černém)
vystavené zboží
před zloději.

Vždycky, když takový kamenný obchod
(doba kamenná cca 3 mil.let př.n.l)
opouštím
za přísného dohledu ochranky zboží,
považován za rafinovaného zloděje,
který si to dnes jen “okoukl”
a zítra něco šlohne!
tak si přeji, aby byla už co nejdříve vynalezena 100% ochrana zboží před zloději.

A představuji si ten den, kdy
předstíraná služba,
malá nabídka
a zloději v obchoďácích
zmizí.

Toho dne se na mě prodavačky
sesypou.
Protože hned u vchodu
s pomocí umělé inteligence ve svých brýlích
rozeznají můj obličej,
záliby
a tužby.
A s detailní znalostí historie mého prohlížeče
a mé nákupní historie mi v mžiku prodají vše, co budou chtít, a mít.

Už se na konec téhle doby kamenné těším.
“Víme co chcete!”
Budou hlásat billboardy.

Ale po Vás,
prodavačích ze staré školy,
kteří jako šelmy sledujete každý můj pohyb “na place”
a ve vhodný čas a
nenápadně
se ke mně přitočíte…

Po Vás se mi v budoucnosti občas zasteskne.

Počkejte, jak to myslíte?
Odstěhovat se za prací?
A co manželka? Děti?
Podíval se na mě taxikář užasle
…
Známe to všichni.
Sejde se v práci výborná parta,
překvapivě se vydaří středeční pivko,
Nebo se do finále blíží náročný projekt, který řídíte.
Je to okamžik; a najednou si uvědomíme,jak velké zažíváme vzrušení.
Že je nám u toho ale fajn.
Je legrace,
ale i Adrenalin;
naše mysl je ve Flow.
A odejít je téměř nemožné.
Proč taky?
Výborně se bavíme a
„Přece nebudeme v domově důchodců ti, kdo poslouchají zážitky ostatních!
…
Na druhou stranu, odejít ve správný okamžik…
z práce, ze vztahu, nebo třeba i z večírku…
To je kumšt!
Ne nadarmo se říká: umění včas odejít.
Připusťme si ale, že je často dílem okamžiku,
kdy se to celé zvrhne:
K vedlejšímu stolu přijdou holky.
Někdo poručí pití přijedou policajti…
Projekt je zastaven, přijde krize výpovědi.
Od přírody jsme všichni vybaveni dvěma základními mechanismy pro zvládání náročných situací:
Fight OR flight.
Bojuj nebo uteč!
Máme v životě dvě jednoduché volby a přesto (když na to přijde) nevíme, kterou si vybrat.
Jen zbabělci utíkají z boje!
Slýcháme jako malí.
A některým z nás rodiče sdělili ještě jednu, taktéž velmi důležitou životní moudrost:
„Když necháš sýr dlouho zrát, tak se zkazí.“

Litujeme.
Litoval minulý týden eshop, že objednané zboží nedorazilo včas.
Litovala i služba rozvážející jídlo, že jsem nebyl s jeho kvalitou spokojen.
Litoval poskytovatel internetu, že měl výpadek a moc litovala firma XY za cosi; a ptala se, zda pro mě může ještě něco udělat.
…
Minulý týden na mě nasadily své osvědčené metody značky, firmy i produkty.
Na “kanálech” vzbudily RADOST, touhu mít a CHUŤ KLIKNOUT.
Prší! Objednej si jídlo domů! Psaly ve svých emailech.
A když se nepovedlo splnit, co slíbily,
Posmutněly a politovaly mě.
…
Mívám chuť to těm firmám na těch jejich zákaznických linkách všechno říct.
I přesto, že je hovor monitorován a já
Frustrován.
Chci jim to říct hned, bez odkladu!
Nečekat na operátora a nemačkat trojku!
A když se k tomu odhodlám a je to celé za mnou, tak se za sebe stydím.
Propadám se hanbou, protože jsem té mladé ženě říkal,
Že se opakuje jako gramofonová deska.
A přitom ona ani neví, o čem mluvím.
Gramofon!
…
Nezávidím jí a všem ostatním jejich práci.
Lituji reklamační techniky, zákaznický servis a zkrátka všechny ty, kteří jsou a nejsou odpovědní za chyby druhých.
Lituji je, protože to je frustrující práce; nabízet lítost.
A budiž dnešní zamyšlení omluvou Vám všem, kteří jste mě minulý týden litovali.

“Tenhle měsíc se stěhuju a ještě jsem nezačala balit.
Vůbec se mi nechce.
Vždyť tam nikoho nebudu znát.”
Svěřila se mi nečekaně sousedka s pejskem ve výtahu.
Sdílená starost, poloviční starost; pomyslel jsem si, ale stejně jsem nevěděl, co té staré paní říct.
Že jí zbývá pár let života, protože starý strom se nemá přesazovat?

A to přitom celý život pozoruji, jak se (mi) lidé svěřují.
V kupé ve vlaku se svou úzkostí k létání.
V šatně s obavami z nemoci.
V čekárně u lékaře s tím, co berou…

Zde na LinkedIn. Bez ostychu, přímo:
“Rád bych Vám zaslal svůj životopis a znal váš názor.
Jsem totiž otevřen nové výzvě.”
Čtu zprávu od kandidáta z Egypta.
Vím možná, jak se cítí.
Že “tam” nikoho nebude znát.
A tak jako tak vím, že můj názor v záplavě jiných názorů zanikne.

“Potřebuju pomoc s elevator’s pitch.
Jdu příští týden na ÁCéčko.”
Píše kamarád.
(Snad ne z výtahu…)

V pondělí ráno na LinkedIn sleduji videa a čtu,
Že jako Leader musíte mít právě tuto klíčovou dovednost:
Na co se u pohovoru musíte kandidáta zeptat…
Že se nesmíte personalisty zapomenout zeptat…
Jak motivovat.
Proč sbližovat.
Co demotivuje.
Že se blíží krize.

A já bych přitom potřeboval radu, jak z mé sociální bubliny vymýtit rady.

Začal jsem zjišťovat, kolik času tráví mé okolí „na mobilu“.
Čas strávený na mobilu je příčinou neshod mezi rodiči a dětmi, partnery i zaměstnanci.

Telefon kontrolujeme letmo při různých činnostech (WC), rychle odepisujeme na emaily i na konverzace na messengeru, píšeme si, flirtujeme.
FOMO (fear of missiing out) je sexy diagnózou tohoto století, válcující prokrastinací.
…
„Na mobilu“ je mé okolí (od mileniálů po padesátníky) něco mezi 12 až 60% bdělého času.
A je to dosti citlivý údaj:
„Chceš můj screen time? To je dost důvěrná informace, asi jako můj menstruační kalendář…“
„To číslo nebude odpovídat mému normálu, byl jsem teď dost na seznamce…“
„Hele, tenhle týden jsem měl tolik práce, že jsem mobil ani nevzal do ruky…
Normálně jsem na mobilu víc…“
„Dost mě to číslo šokovalo, to jsem ani nevěděl, že tam je ta funkce.“
…
Žehrání na telefony NOKIA, které vydržely nabité týden a sloužily jen k telefonování, pomalu nahrazují vzpomínky na „časy, kdy jsme trávili na mobilu tak maximálně dvě, tři hodiny denně…“
Občas slýchám, jak je důležité si vybrat matraci, protože v posteli strávíme nejvíc času, nebo že nás práce musí bavit, protože „v práci trávíme nejvíc času.“
Je to jinak.
Nejvíc času trávíme, nebo už brzy budeme trávit, na telefonu.